„Abych tě s tou u nás neviděla“: Po takových slovech tchyně a manžela jsem pochopila, že mě a dceru nikdo nepotřebuje

S mým bývalým manželem to všechno začalo jako ve filmu o lásce. Seznámili jsme se v kavárně a brzy jsme se stali párem a v našem vztahu bylo vše perfektní.

O rok později jsme se vzali. Byla to šílená láska a o šest měsíců později jsem se dozvěděla, že čekám dítě. Když jsem tuto zprávu řekla Marku, skákal radostí. Celých 9 měsíců se staral jen o mě a naše dítě.

Samozřejmě jsme téměř okamžitě řekli tchyni o mém stavu, ale ona na to nijak nezareagovala. Bylo to pro mě nečekané. Ale brzy jsem na to zapomněla.

Moje těhotenství probíhalo velmi dobře, všechny testy byly normální, cítila jsem se skvěle a připravovala se na to, že se stanu matkou. Porod byl ale velmi těžký, trval více než 15 hodin. Byla jsem vyčerpaná. Pamatuji si jen to, jak se narodila moje princezna, a pak jsem vyčerpáním usnula. Probudila jsem se, když lékař vešel do pokoje.

„Gratuluji k narození holčičky. Jsem povinen vás informovat, že dítě má problémy s páteří a nevím, jestli vaše dcera bude moci chodit.“

„To nemůže být, všechny testy byly normální! Jak se to mohlo stát?“

„Jedná se o vzácný případ, ale to se stává. Jste připravena nést toto břemeno celý život?“

Pak bylo vše jako v mlze. Pamatuji si nelítostná slova muže v telefonu: „Buď já, nebo toto dítě. Nepotřebuji invalidu.“ Reakce tchyně také na sebe nenechala dlouho čekat. SMS s textem: „Abych tě s tou u nás neviděla“. Zamrzelo mě to, byla jsem tak smutná, že se všichni moji příbuzní odvrátili ode mě a mé dcery.

Tehdy jsem si uvědomila, že od té chvíle jsme se Sofinkou byli sami proti celému světu. Moje kamarádka nás vyzvedla z porodnice a nabídla nám, abychom u ní bydlely. Sofinka byla obyčejné dítě, vyvíjela se stejně jako ostatní děti, samozřejmě kromě toho, že nemohla sedět a chodit.

Bylo to těžké období léčby a rehabilitace, ale moje dcera začala chodit. Nelišila se od ostatních dětí a dětství si plně užívala.

Dala jsem ji do školky, našla jsem si dobře placenou práci a o rok později jsme si koupily malý byt na hypotéku.

Jednou jsme se Sofinkou šly ze školky a zavolali mi z nemocnice. Uslyšela jsem: „Anno, přijíždějte do nemocnice. Váš manžel je po nehodě v kritickém stavu na jednotce intenzivní péče.“

„Spletla jste si číslo, nemám manžela,“ odpověděla jsem a ukončila hovor.

O šest měsíců později na mě u domu čekala tchyně a Marek na invalidním vozíku. Bylo vidět, jak překvapeně hledí na naprosto zdravou dívku, které se vzdali. Omlouvali se, tchyně prosila, aby přijala bývalého manžela zpět.

„Nepotřebuji vaše omluvy, vymazali jste mě a dceru ze svého života, tak teď jsme vás vymazali. Nepotřebujeme invalidu.“

PSALI JSME: PŘIJEL VZÍT SVOU ŽENU A DĚTI DOMŮ, ALE MANŽELKA NEBYLA V PORODNICI: OPUSTILA TROJČATA A UTEKLA. A O NĚKOLIK LET POZDĚJI NĚKDO ZAZVONIL U DVEŘÍ

PŘIPOMÍNÁME: „MOJE RODINA NEFUNGOVALA“: MUŽ JSI NAŠEL MILENKU, ALE NAJEDNOU ÚPLNĚ VŠECHNO NEŠLO PODLE PLÁNU