Babička přede mnou přistoupila k okénku, podala recept a řekla: „Prosím, dejte mi jen první lék“

Stojím frontu v lékárně. Přede mnou jsou dva lidé: lehce oblečená stařenka a mladá maminka. Babička přistoupila k okénku, podala lékárnici recept a řekla: „Prosím, dejte mi jen první lék, bojím se, že nebudu mít dost peněz.“

Lékárnice našla lék a řekla jeho cenu. Postarší žena se hubenými prsty hrabe ve staré peněžence, vytahuje poslední peníze, ale ukazuje se, že nemá dost korun na léky. Farmaceutka odvrátí oči, bere lék a začíná obsluhovat mladou maminku.

Ubohá žena se slzami v očích se snaží vrátit peníze do peněženky. V tu chvíli jsem myslela jen na to, že tomu člověku musím pomoci. Přistoupila jsem a nabídla svou pomoc. Babička zprvu nevěřila. Dívala se na mě jako na mimozemšťana a plakala.

Pak si zřejmě uvědomila, že se jí nabízí bezplatná pomoc, a chytila ​​mě za ruku tak, jako bych se snažila utéct. Držela mě za ruku tak silně, že to dokonce bolelo.

Už tehdy jsem si myslela, že se tak pravděpodobně chopí poslední naděje. Přistoupily jsme k okénku, babička zase podala recept. Teprve teď jsem řekla já: „Dejte všechny léky ze seznamu, prosím.“

Teď se na mě lékárnice podívala jako na mimozemšťana. Pak jsem podala svůj seznam potřebných léků, na které jsem v návalu nadšení málem zapomněla.

Když jsme s babičkou vyšly z lékárny, říkala jen: „Bůh vám žehnej, děkuji.“ Strčila jsem jí do pěsti pět set korun, ale odmítla je vzít. Sotva se mi podařilo přesvědčit stařenku, že to je z čistého srdce. Poděkovala, otočila se a odešla.

Od té doby se vždy snažím pomáhat seniorům v obchodech a lékárnách.

PSALI JSME: STAŘENKA, KTEROU OPUSTILY JEJÍ DĚTI, NEVĚDĚLA, JAK PŘEŽÍT ZIMU V ROZPADAJÍCÍM SE DOMĚ. NAJEDNOU ALE NĚKDO ZAKLEPAL NA DVEŘE

PŘIPOMÍNÁME: JAK KLUK DAL DRZÉ SPROSŤAČCE VE FRONTĚ ZA VYUČENOU