Bartoškovo poslední přání bylo splněno do detailu: Nahlédněte do zákulisí jeho rozlučkového večírku

Když herec Jiří Bartoška ve věku 78 let navždy odešel, zanechal po sobě nejen bohaté herecké dědictví, ale také jasně vyřčené přání – aby jeho odchod nebyl oplakáván v tichu a smutku, nýbrž oslaven v duchu radosti, života a přátelství.

A právě tak se také stalo. Blízcí přátelé, kolegové z branže i ti, kdo s ním sdíleli nejintimnější chvíle, se s ním rozloučili stylově – přesně tak, jak by si legendární „Barťák“ přál. Píše o tom Blesk.cz.

Pražské Rudolfinum se v ten večer proměnilo v neobvyklé místo vzpomínek.

Uvnitř se nekonalo žádné klasické rozloučení s vystavenou rakví.

Místo toho byla v prostorách vytvořena symbolická kancelář – s pracovním stolem, židlí, oblíbenými fotografiemi a plakáty z filmového festivalu, který tak miloval.

Na zdech visely nápisy připomínající jak Prahu, tak Karlovy Vary – města, která mu byla blízká srdci.

Ve chvíli, kdy se v půl deváté večer zavřely dveře sálu, bylo jasné, že oficiální rozloučení skončilo.

To neoficiální – v duchu smíchu, alkoholu a přátelské atmosféry – však teprve začínalo.

Dle informací, které přece jen prosákly na veřejnost, se uvnitř popíjelo, vzpomínalo, a dokonce i zpívalo.

Byla to oslava života – nikoliv rituál smrti.

Krátce po desáté hodině večerní se brány Rudolfina znovu otevřely a první hosté začali opouštět budovu.

Někteří si venku zapálili cigaretu na počest zesnulého, jiní vyšli s pivem v ruce a vydali se domů.

Překvapivě jedním z prvních, kdo si přivolal odvoz, byl Oldřich Kaiser, který byl doprovázen manželkou Dášou Vokatou.

Iva Janžurová se vytratila téměř nepozorovaně.

O něco později se v doprovodu dcery pomalu po schodech sunula Jiřina Bohdalová – její výraz byl unavený, ale smířený.

Zatímco někteří odcházeli, jiní se večerem teprve rozjížděli.

Na schodech před Rudolfinem se odehrávaly scény, které připomínaly grotesku – Jakub Kohák se údajně chopil zvedací plošiny a jako v bláznivé komedii na ní jezdil tam a zpět.

Společnost mu dělal Pavel Šimčík a prý i láhev tvrdého alkoholu, která kolovala mezi skupinkami hostů.

V centru Prahy to žilo až do úsvitu.

Alkohol tekl proudem, smích se nesl ulicemi a památka na Bartošku se mísila s energií skutečné oslavy.

A kupodivu – tentokrát nikdo nespadl ze schodů. Tato „tradice“ bývá běžným koloritem podobných akcí, ale tentokrát se všichni drželi na nohou. Oldřich Kaiser to prý s úlevou glosoval jako malé vítězství nad gravitací.

Večer však nekončil u Rudolfina.

Ivan Trojan a Jiří Macháček se podle svědků přesunuli do nedalekého baru, kde zábava pokračovala ve velkém stylu.

Trojan rozdával panáky, nešetřil objetími a dokonce i polibky – atmosféra byla uvolněná a plná emocí. Macháček chvílemi sotva stál na nohou, ale to mu nebránilo zapojit se do každého rozhovoru a tance.

Do časných ranních hodin bylo vidět dvojice i skupinky, jak procházejí ulicemi, někteří v obleku, jiní s rozvázanou kravatou a úsměvem na rtech.

Ve víru noční Prahy se tančilo, smálo a vzpomínalo.

Mezi hosty se objevil i syn zesnulého – Janek Bartoška – který se držel poblíž Macháčka a Trojana, jako by s nimi chtěl sdílet poslední chvíle oslav svého otce.

Jiří Bartoška odešel, ale zanechal po sobě stopy, které se jen tak nesmažou.

Jeho přátelé a kolegové mu vzdali hold po svém – bez slz, zato s úsměvem, se skleničkou v ruce a v duchu pocty člověku, který uměl žít naplno.

A přesně tak si to přál.

Psali jsme: Nečekaný zvrat: Jiří Bartoška měl pohřeb už před veřejnou rozlučkou. Proč se na něj nikdo nedostal

Připomínáme: Dlouho to tajila: Saskia Burešová konečně prozradila, zda nosí paruku