“Měli jsme radost, kdy se dívali na to“: Divoká veverka se rozhodla narodit své děti v domě rodiny, která ji vychovala

Den, kdy začala ta historie, byl větrný a dokonce studenty, a přesně to počasí vyhodilo malou veverku z hnízda. Stalo se to na jihu Afriky. Uviděli té padání Simona Serfontein a její kamarádky.

Určitě veverka plakala, a chtěla, aby její maminka ji vzala zpátky do hnízda, ale, bohužel se nevrátila.

“Mysleli jsme, že to zvíře je silně, a zvládne se znovu vrátit do hnízda, ale přišli jsme mu pomoct”,řekla Simona.

Nazvali veverku Dingengi, a dívka si ani nemyslela o tom, jaké pokračování získá ta historie.

V té době se silně bála za život zvířete.

Veverka křičela, a nemohla otevřít oči, a Simona nechala ji ve svém domě, a doufala, že zvládne přežít noc.

Od té doby, v rodině Serfontein začalo dostatečně těžké období.

Simon se svým přítelem nevěděla, jak správně vychovat veverku, kvůli tomu, našli velké množství informaci na internetu.

Dívka vstávala několikrát v noci, aby krmila veverku.

“Kromě tepla a jídla, udělali jsme pro ni dům, který se nachází v krabici z bot. Ale nebyla v té krabici vždy.

Způsob mého života, nedával mi možnost denně být doma a vychovávat Dongengi, kvůli tomu jsem musila ji vzít do práci.

Potom, během tři měsíců, každý den po snídani vlézala do moji skříni nebo límec trička, a šli jsme do práci spolu”.

Ale v rodině všichni rozuměli, že veverka je divoké zvíře, a někdy požádá jít zpátky do přírody.

Kvůli tomu nikdy nebyla v kleci a rodina vždy byla připravena k rozloučení.

K seznámeni s přírodou, rodina se rozhodla ji pobídnout sama.

Za několik měsíců, pár odvezl veverku do chráněné území.

Pečlivě ji pustili do trávy, a potom jednoduše vlezla na strom, tak rychle, jakoby od narození to dělala.

“Měli jsme radost, kdy se dívali na to, jak si rychle zvykla ke přírodě, ale také byla jsem smutná od takového rozloučení”.

Ale historie tím neukončila.

Dalších několik měsíců veverka se stále vracela k domu Serfontein, a kdy Simona přicházela z práci, vždy běžela za ni v dům, aby se pozdravila, a znovu se vrátila do chráněné zemi.

“Začali jsme nechávat pro ni otevřené okno, aby měla možnost přicházet a odcházet kdy chce, – řekla Simona, – několikrát jsem se vzbudila v noci, a veverka ležela vedle mě. Přesně věděla, že máme teplo a je u nás v domě bezpečně, kvůli tomu měla ráda se vrátit”.

“Ale potom, jsem uviděli, že je těhotná”, – radostně říkala Simona. “Mysleli jsme, že její přírodní instinkty budou silnější, a veverka se zůstane v chráněné zemi, ale naopak, udělala si hnízdo v naši skříni a potom zvládla narodit úžasnou a zdravou veverku”.

Veverka natolik milovala ten dům, ve kterém ji vychovali, že nezvládla najít jiné bezpečné místo pro své dítě.

Odcházela a se vrátila s jídlem, a klidně nechávala své dítě v domě.

Mohla vychovávat své dítě v chráněni zemi, ale se rozhodla sama vybrat místo, které si myslela, že je nejlepší.