Lidi čtyřikrát opustili postiženého pejska, on ale stále věřil, že najde svého člověka

Nevím, jestli je na vine nelibozvučné jméno nebo špatný osud, ale Banditu (tak sej jmenoval pejsek) z amerického státu Georgia, lidi vraceli zpátky do útulku celkem čtyřikrát. Zaměstnanci se už smířili s tím, že pes bude muset zbytek svých dnů dožit v jejích útulku.

Bandita měl velmi hodnou povahu, byl laskavý a poslušný. Měl ale jeden problém – nemohl samostatně chodit a běhat, pohyboval se pomoci speciálního invalidního vozíku. Určitý druh ochrnutí nejen omezoval jeho pohyby, ale kvůli nemoci pes potřeboval léčbu a zvláštní péči.

Tento pes vyžadoval nejen intenzivnější starostlivost, ale i pozornost, lidi si tohle často neuvědomují, když berou do péče postiženého. Pro pejska je každá nová rodina naději, a každý další návrat zpátky do útulku – strašný stres a zklamání. Zvířátko je schopné se hodně rychle připoutat ke člověku. Tohoto psa zradili již čtyřikrát.

Pokaždé, když se k pejskovi přibližovali lidi, strašně se radoval, protože čekal a doufal, že ho někdo přece vysvobodí z klece. Čas plynul, již měsíce nikdo nešel k Banditovi.

Nicméně, osud spojil lidi, které potřebovali zvláštního domácího mazlíčka a pejska, který je schopen bezhraniční lásky, i když je omezen v pohybu. Rodina Riderových, muž Darell a žena Sue projevili zájem o tohoto pejska. Vůbec neměli strach z jeho postižení. A to hlavně proto, že Darell byl sám vozíčkář a dobře rozuměl svému budoucímu mazlíčku. Navíc Bandita, stejně jako Darell, měl stejný druh nemoci.

Jakmile rodina Riderových uviděla příspěvek na stránkách útulku, kde byl popsán příběh pejska jménem Bandita, řekli si, že je to osud. Je to právě jejích pejsek, protože vědí o specifice nemoci a nejlíp ze všech dokážou se o tohoto pejska postarat.

Dobrovolníci ale nespěchali s odevzdáním pejska do nové rodiny. Dle jejích názoru další odmítnutí by vyvolalo pejskovi silný stres, kvůli čemu by mohly vzniknout zdravotní komplikace.

Zaměstnanci útulku dali manželům měsíc na rozmyšlenou, aby si své rozhodnutí dobře zvážili. Psychologové uspořádali s Darellem a Sue několik sezení, aby jim vysvětlili, že návrat zpátky do útulku by byl pro pejska rovnocenný smrti.

Důvěra pejska je podobná důvěře dítěte. Pro zvířátka neexistuje polovičaté řešení. Nejdůležitější je, že dobrovolníci dobře vědí, do jaké míry si zvíře vše uvědomuje. Vidí, jak velký smutek vzniká v očích zvířete, když ho opět vrací do útulku. Jak zvířátko věří a čeká, že se majitelé zas vrátí. Pak jenom zaměstnanci vědí, že nikdo se pro ty zvířátka zas nevrací. Nikdy.

Tentokrát rodina zvládla ověření časem a jejích rozhodnutí se nezměnilo. Stejně jako dříve, manželé si přáli adoptovat zvíře, aby tak Bandita konečně získal milující rodinu. Nastal den, kdy dobrovolníci předali pejska do rukou majitelů.

Čas ukázal, že dům Darella a Sue je ideální volbou pro postiženého pejska. Nyní Bandita může darovat lidem svou lásku a získávat opravdu kvalitní péči.

Noví majitelé pejska tvrdí, že tento skutek je udělal šťastnějšími. Svého Banditu považují za nejlepšího pejska na světě. Je hodný, laskavý, vnímavý, nejde ho nemilovat. Darell v něm navíc získal podporu pro sebe. Společná nemoc udělala psa a jeho páníčka nejlepšími přáteli.