Řidič taxíka nevzal peníze od devadesátileté cestující, když uslyšel, kam ta míří: Životní příběh, který dojme každého

– Dojel jsem na adresu a chvíli čekal. Za chvíli jsem pípal. To by měl být můj poslední zákazník. Místo odjezdu jsem zaparkoval a šel ke dveřím a zaklepal… „Počkejte,“ odpověděl křehký, starší ženský hlas. Bylo slyšet, jak se něco táhlo po podlaze.

Za čas se dveře otevřely. Uviděl jsem 90letou malou ženu s malým kufrem. Měla byt, jako by v něm nikdo nežil.

Poprosila mě s kufrem pomoct. Pak jsem jí pomohl s kráčením do auta. Byla laskava a velice vděčna.

Ta paní mi nadiktovala adresu a pak se zeptala: „Mohli bychom projet centrem města? Nespěchám, jedu do hospicu.“ Prý, už neměla moc času podle lékařů.

2 hodiny jsme jeli městem. Ukázovala mi místa, kde měla práci, domácnost a dětský kroužek.
Vtom prohlásila, že je unavena a máme jet na tou adresu.

2 záchranáři se přiblížili do auta a posadili ji na invalidní vozík.

Nevzal jsem peníze za své služby, ale paní trvala na tom, aby mě zaplatila.

Bez přemýšlení jsem se naklonil, a objali jsme se. Poděkovala a odešla.

Pro mne to byl nejdůležitější čin.

Naše životy ve velkých okamžiků nás často překvapují tím, že jsou krásně zabalené do toho, co ostatní mohou považovat za maličkosti.

PSALI JSME: KOČKY, KTERÉ MAJÍ RÁDI STROMY JAKO MÍSTO NA SPANÍ
PŘIPOMÍNÁME: „NO, KDYŽ JSI TAXIKÁŘKA TAK MUSÍŠ“: POMOHLA JSEM TCHÝNI DOSTAT SE DO PRÁCE A ONA MI SEDLA NA HLAVU