Rodinná tajemství venku. Markéta Pekarová otevřeně o hádce s otcem i adopci:„Problém je ve mně“

Bývalá šéfka Sněmovny Markéta Pekarová Adamová se po letech ve vrcholné politice nadechla.

Na veřejnosti působí uvolněněji než kdy dřív, jako by z ní spadl dlouho nošený kabát povinností, stresu a neustálého tlaku.

Není divu – rozhodnutí nekandidovat v nadcházejících volbách pro ni znamenalo nejen konec jedné éry, ale i šanci uzavřít osobní kapitoly, které ji provázely dlouho poté, co zhasla světla ve sněmovních lavicích.

S novou fází života přichází i kniha Nejsem z cukru ani ze železa, kde se Markéta nevyhýbá tématům, o nichž se jiní státníci zdráhají mluvit.

Publikace odhaluje její cestu od dětství v Sudetech až po tvrdé nárazy politické reality.

Popisuje zdravotní komplikace, které ji provázely během výkonu funkce – včetně vyhřezlé ploténky, kvůli níž prožila měsíce v bolesti.

A stejně tak otevírá i zranitelnou oblast rodiny a mateřství. Touha po dítěti byla jedním z největších přání, o to bolestněji proto nesla, že se jí ani s manželem Tomášem nepodařilo založit rodinu.

Právě on stál po jejím boku nejpevněji.

Nebylo třeba žádných gest ani okázalých slov – letitá podpora, účast na pracovních povinnostech i v kampaních mluvily samy za sebe.

Jejich vztah prý nepoznamenaly ani roky extrémní vytíženosti, veřejné kritiky a řečí o tom, co ženě na takové pozici patří a co už ne.

Politika jim manželství nevzala, naopak ho podle Markéty upevnila.

V krizi se z nich nestali soupeři, ale tým. Součástí společného života byl ovšem i okamžik, kdy museli přijmout fakt, že cesta k vlastnímu dítěti je uzavřena.

Ve zpovědi nechává Markéta nahlédnout i do úvah o adopci.

Přiznává, že o této variantě přemýšlela, ale ve vztahu na podobná rozhodnutí musí být dva.

Respekt k partnerovi pro ni převážil nad touhou hledat jinou cestu za rodičovstvím, a tak téma uzavřela s čistou myslí, i když ne bez smutku.

Stejně upřímně popisuje i kořeny – dětství ve skromných poměrech, rodiče, kteří jí přáli řemeslo, zatímco ona snila o vysoké škole.

Mnohé tehdy vzdorovala a nesla si v sobě chuť jít jiným směrem, než jí byl nalajnován.

Politika se později stala prostorem, kde se její tvrdohlavost i energie naplno projevila – někdy i u rodinného stolu.

S tátou, který má na řadu společenských témat vlastní pohled, si dokáže notně odporovat, přesto se těchto debat nikdy nevzdali.

Nevede je nenávist, ale zájem. Rodiče i dcera se posouvali, učili se slyšet jeden druhého a vztah nakonec zesílil.

Jeden z nejsilnějších příběhů knihy však patří jejímu bratrovi.

Narodil se se závažnou vadou páteře a dětství prožil mezi nemocnicemi, korzety a šrouby, které mu měly pomoci znovu stát rovně.

Zákroky byly riskantní, dlouhé a bolestivé, rodina žila roky v nejistotě.

Bratr nakonec dospěl bez následků, ale přál si, aby o něm svět neviděl jen handicap – Markéta to v knize zdůrazňuje jako připomínku, že člověka neurčuje diagnóza, ale to, kým se rozhodne být.

Její nová životní etapa je tedy o velkém zavírání dveří a stejně tak o otevírání nových. Zdá se, že Markéta našla způsob, jak se vrátit sama k sobě – bez funkcí, bez titulu, zato s hlasem, který teď nechce skrývat.

Psali jsme:Co se děje u Marešových: Leoš nocuje v hotelu, Monika odjíždí pryč

Připomínáme:Patrik Hezucký ukázal léčbu i kapačku: Úbytek váhy, kapačka a výživa na hrudi