Když se v rodině narodily naše vnoučata, začal se nám jako nový život. Bylo nám pětačtyřicet, když naše dcera porodila první vnoučku.
Moje manželka byla připravena k novému mateřství. Dcera by na nás mohla spolehnout s hlídaním. A pak zhruba všechny víkendy, svátky a prázdniny jsme byli s vnučkou. A později i s druhou vnučkou.
I když bych mohl odejít do důchodu, pokračoval jsem pracovat. Měl jsem mzdu a penzijní.
Musel jsem odejít z práce, když dcera otěhotněla potřetí. Manželka sice ještě pracovala, ale ta měla jednodušší práci.
Dcera porodila dvojčata mužského pohlaví. Starší vnučka se už věnovala studiu. Mladší děti však stále byli u nás. Já a moje manželka jsme cítili únavu.
A pak se stalo, že jsme vůbec neměli čas na sebe. Na přivedla vnoučata k nám a pak vyzvedla, kdy se jí to hodilo.
Nemohli jsme jít ani k sousedce na návštěvu, někoho si pozvat na návštěvu. A tady nervy nevydržely. Jednou jsme viděli, že dcera k nám zase vede děti. Ona byla velmi upravená, takže s námi nezůstane, ale půjde si po svým.
Jednou jsme se rozhodli, že dcera má nám dávat vědět o své návštěvě předem.
Zamkli jsme dveře, neotevírali jsme a dokonce jsme vypnuli zvuk na mobilu.
Dcera klepala, pak volala, ale neotevřeli jsme. Za nějaký čas jsme jí zavolali a řekli, že jsme nebyly doma, a že ona měla varovat nás, než přijdou na návštěvu. Doufáme, že to pro ni bylo poučné.
PŘIPOMÍNÁME:„NEMILUJI SVÁ VNOUČATA, JSEM K NIM LHOSTEJNÁ“: PŘÍBĚH 54LETÉ BABIČKY