Pamatuji si to, jako by to bylo včera.
První okamžik, kdy jsem ho uviděla, jsem věděla, že jsem našla toho pravého.
Jeho úsměv byl jako paprsek slunce, který rozjasňoval i ty nejtemnější dny.
Byli jsme nerozluční, hodiny jsme trávili společně, smáli se a plánovali budoucnost.
A pak přišel ten osudový den, kdy se vše změnilo.
Jeho radostné oči ztratily svůj lesk, a místo něj se v nich usadil stín nemoci.
Zpráva, kterou jsme dostali od lékaře, byla jako rána do srdce.
Nikdy bych nevěřila, že se něco takového může stát nám.
Následovaly dlouhé dny strávené v nemocnici, plné nejistoty a strachu.
Každý píp monitoru byl jako bodnutí nožem. Cítila jsem se bezmocná, jako by mi někdo vytrhl kus duše.
Modlila jsem se, aby se zázrakem uzdravil.
Dny se táhly jako roky.
Ale on, můj statečný muž, nikdy neztratil naději.
Jeho úsměv, ačkoli bledý a křehký, mi dával sílu i v těch nejtěžších chvílích.
A zázrak se stal. Po dlouhé a náročné léčbě se začal zotavovat.
Každý den, každý týden, každý měsíc byl vítězstvím. A když jsme konečně mohli opustit nemocnici, cítili jsme se jako znovuzrození.
Od té doby uběhlo mnoho let a já jsem za každý den s ním nesmírně vděčná.
Naučil mě, co je opravdová láska, odvaha a síla lidského ducha.
A každý den, když se probudím, si připomínám, jak křehký je život.
„Prosím, Bože, dej mi ještě jeden den“ – to jsou slova vděčnosti za každý okamžik, který s ním můžu strávit.
Jsou to slova připomínky, abychom si vážili každého dne a milovali se navzájem naplno.
Tento příběh mě naučil, že každý den je darem, který bychom měli využít naplno.