Otec nechal malého chlapce samotného ve vlaku: Co se stalo potom a jak dnes žije kluk

„Sbal se a výsadní! Už tě nemiluji a nechci vidět ani tebe ani tvého spratka ve svém domě. Pokud to dítě nevezmeš odsud, dám ho do dětsáku,“ křičela rozrušená žena.

Když malý Tomášek uslyšel zmínku o dětském domově, zabil se do kouta a začal plakat. Matka mu často opakovala, že jestli bude zlobit, tak ho tam odveze. Ona opakovala, že tam žiji všechny zlobivé děti a tak je pořád trestají, bijí a nekrmí.

Rodiče Tomáše se poslední dobou velmi často hádali. Chlapec nemohl pochopit, proč se to děje. Jeho matka byla velice přísná, ale Tomášek byl na takové zacházení zvyklý a myslel si, že je to zcela normální, když máma neustále se zlobí. Více měl rád ale tátu, asi proto, že Aleš ho vždy před matkou bránil.

Ještě nějakou dobu se rodiče hádali a pak bylo ticho takže Tomáš usnul. Ráno, hned po probuzení chlapec šel za maminkou. Uviděl, že máma sbalila jeho věci do tašky. Tomáš chápal, že odchází, ale nevěděl kam. Otec řekl, že jedou k babičce. Muž vzal sbalené tašky a tiše opustil byt.

„Synku, doufám že s tebou bude vše v pořádku, prosím, neobviňuj mě. Je mi líto, že jsem si příliš pozdě uvědomila, že nechci rodinu. Každopádně se budeš cítit lépe s otcem,“ řekla matka a políbila svého syna na rozloučenou.

Tomáš spolu s otcem šli na nádraží, koupili si lístky a brzy nastoupili do vlaku. Aleš vysvětlil svému synovi, že to pro ně byla dlouhá cesta.

„Babička bude z našeho příjezdu nadšená,“ Aleš se na syna usmál a snažil se ho aspoň trochu rozveselit.

„Tati, a babička mě má rada?“ zeptal se nečekaně Tomáš. On totiž nikdy necítil mateřskou lásku a trpěl kvůli tomu.

„Samozřejmě miluje, jen bydlí daleko od nás, takže se vidíme jen zřídka,“ vysvětlil Aleš.

Během jedné ze zastávek v malém městě Aleš řekl synovi, že půjde koupil láhev vody. Aleš prostě zmizel a už se nevrátil. Ve finále vlak jel dále bez něj.

Tomášek se tak ocitl na policejní stanici. Policisté kontaktovali velitele stanice, kde se ztratil jeho otec, ale tam oni dostali odpověď, že nikdo žádné chlapce nehledal.

V důsledku toho Tomášek skončil v dětsáku, kterým ho máma děsila celou dobu. Tomášek měl velký strach, celou dobu plakal a tiše čekal na ty tresty, o kterých mu vyprávěla matka Ale najednou pochopil, že mu matka vždy lhala. Nikdo tu děti nebil ani nemučil hladem. Zpočátku Tomáš v jednom kuse seděl na parapetu a díval se do okna, v nadějí tam spatřit otce. On si byl jistý, že si pro něj táta určitě přijde, že se mu po něm stýská.

Ale přišel čas, kdy Tomáš přestal čekat na svého otce. Kamarád mu vysvětlil, že ho rodiče opustili navždy. Chlapec se nejprve snažil dokázat, že není jako všichni ostatní, že ho otec velmi miluje, ale pak si uvědomil, že tomu tak není, protože uplynuly už dva roky. Tomáš přijal svůj osud, stal se nespolečenským a tichým.

Jednoho dne ale ředitel dětského domova chlapce zavolal do své kanceláře a řekl, že on má návštěvu. Byla to babička po otci. Tomáš ji nikdy neviděl, a tak si ji představoval jako shrbenou starou ženu, ale když před sebou uviděl krásnou usmívající se paní, byl velmi překvapen.

„Tomášku, zlatíčko moje, konečně jsem tě našla,“ vykřikla babička a objala Tomáše.

Oni se bavili dost dlouho, babička řekla, že ho k sobě chce vzít napořád, ale Tomáš této paní moc nevěřil, vždyť ji vůbec neznal. Bál se, že i ona ho nakonec nechá někde.

„Nikdy ti neublížím, věř mi, prosím. Kromě tebe nemám nikoho,“ ronila slzy babička.

„Babi, kde je můj táta? Nechal mě ve vlaku samotného naschvál?“ zeptal se chlapec.

„Ne, neopustil tě schválně. To je dlouhý příběh, až trochu povyrosteš, řeknu ti všechno,“ slíbila milá žena.

Babička adoptovala Tomáška. Věnovala mu veškerou svou lásku a péči. Nakonec chlapec cítil, že je upřímně milován.

Uplynuly roky. Roman vyrostl, stal se skutečným fešákem, laskavým a poctivým člověkem.

„Babi, už jsem dospělý?“ zeptal se jednou.

„Určitě. Proč se ptáš?“

„Řekni mi, co se stalo s mým otcem, proč opustil vlak a nehledal mě? Celé ty roky mě ťata nehledal a ani jednou za námi nebyl na návštěvě, je vůbec naživu?“ Tomáš nakonec položil otázku, která ho trápila celý život.

„Ano, je naživu. Aleš tehdy kvůli své hlouposti zmeškal vlak. Šel do restaurace a tam se opil, ale pak ztratil pojem o čase. Seděl tam až do rána, dokud nepropil všechny peníze. Poté se s někým bil a skončil na policejní stanici,“ řekla žena.

„A co mu bránilo později mě najít?“ nechápal.

„Stal se alkoholikem a skončil ve vězení. Teď tak žije. Bohužel se ukázal jako slabý člověk, nedokázal se sebrat poté, co vás tvoje matka vyhodila, velmi ji miloval.“

„Několik let jsem přemýšlel, proč mi to otec udělal. Celou dobu jsem se pro něj snažil najít výmluvy, ale všechno se ukázalo být mnohem jednodušší. Prostě mě vymazal ze svého života, jako moje matka.“

„Ty máš ale přeci mě a já mám tebe, co ještě potřebujeme ke štěstí?“ usmála se babička.

„Máš pravdu, děkuji, že sis mě vzala k sobě, že jsi mě obklopila péčí a láskou. Jsem šťastný. Velmi tě miluji. Děkuji!“ řekl Tomáš a objal babičku.

PSALI JSME: POLSKO PRACUJE NA PŘÍPRAVĚ KONCEPCE, KTERÉ UMOŽNÍ ODMÍTNOUT UDĚLENÍ VÍZA RUSŮM

PŘIPOMÍNÁME: TRAGICKÉ POVODNĚ V ZOOLOGICKÉ ZAHRADĚ: CO SE STALO SE ZVÍŘATY PŘED DVACETI LETY