– Dojel jsem na adresu a chvíli čekal. Za chvíli jsem pípal. To by měl být můj poslední zákazník. Místo odjezdu jsem zaparkoval a šel ke dveřím a zaklepal… „Počkejte,“ odpověděl křehký, starší ženský hlas. Bylo slyšet, jak se něco táhlo po podlaze.
Zdroj: e-w-e.one
Za čas se dveře otevřely. Uviděl jsem 90letou malou ženu s malým kufrem. Měla byt, jako by v něm nikdo nežil.
Poprosila mě s kufrem pomoct. Pak jsem jí pomohl s kráčením do auta. Byla laskava a velice vděčna.
Ta paní mi nadiktovala adresu a pak se zeptala: „Mohli bychom projet centrem města? Nespěchám, jedu do hospicu.“ Prý, už neměla moc času podle lékařů.
Zdroj: e-w-e.one
2 hodiny jsme jeli městem. Ukázovala mi místa, kde měla práci, domácnost a dětský kroužek.
Vtom prohlásila, že je unavena a máme jet na tou adresu.
Zdroj: e-w-e.one
2 záchranáři se přiblížili do auta a posadili ji na invalidní vozík.
Nevzal jsem peníze za své služby, ale paní trvala na tom, aby mě zaplatila.
Zdroj: e-w-e.one
Bez přemýšlení jsem se naklonil, a objali jsme se. Poděkovala a odešla.
Pro mne to byl nejdůležitější čin.
Zdroj: e-w-e.one
Naše životy ve velkých okamžiků nás často překvapují tím, že jsou krásně zabalené do toho, co ostatní mohou považovat za maličkosti.
PSALI JSME: KOČKY, KTERÉ MAJÍ RÁDI STROMY JAKO MÍSTO NA SPANÍ
PŘIPOMÍNÁME: „NO, KDYŽ JSI TAXIKÁŘKA TAK MUSÍŠ“: POMOHLA JSEM TCHÝNI DOSTAT SE DO PRÁCE A ONA MI SEDLA NA HLAVU
