V protějších domech bydlely dvě staré paní. Jedna v jedné staré pětipatrové budově, druhá v jiné. A mezi domy byl park s lavičkami. Marie a Zuzana tam rády sedávaly, povídaly si, sdílely recepty… Byly osamělé a velmi staré. Tenké, malé jako ptáci. Jako dvě staré dívky.
Babičky/ilustrační foto/Zdroj: depositphotos
Příbuzní už dávno zapomněli na staré paní. A nikdy nezavolali, nikdy nepřišli; a co je zajímavého na chudých starých paních? Prasynovci žili dobře a hodně! A ti dva staří ptáčci se o sebe starali a ve všem si pomáhali.
A tak Marie zemřela stářím. Usnula a neprobudila se. Zuzana hořce vykřikla. Seděla sama na lavičce a plakala. A zavolala svým příbuzným, našla telefon.
Babičky/ilustrační foto/Zdroj: depositphotos
Přišli příbuzní. A Zuzana krásně viděla, jak vynesli věci Marie: stínidlo s třásněmi, staré módní časopisy, sbírku klasických děl a koberečky se vzory… Ale na skládku je nevezou, víte! Ukázalo se, že příbuzní jsou starostliví lidé. A vše se prodávalo podle inzerátů.
Mělo by to tak být. Nejprve je člověk pohřben, poté jsou jeho věci distribuovány. Zuzana zežloutla na svých tenkých, slabých nohách, když příbuzný s obličejem vytáhl knihy. A tichým šeptem požádala o fotku na památku. Alespoň některé. Byla to moje přítelkyně, prosím!
Babičky/ilustrační foto/Zdroj: depositphotos
Příbuzný se poškrábal a sprostě stařeně odpověděl. Jako, nelez. Nemáš nic. A tak se s tímhle harampádím toulala, hloupá stařena nic hodnotného nezískala. Hudbu nebylo nutné učit brblání, ale práci v obchodě. Pak by zbylo mnohem více dobrého!
Zuzana se rozplakala a odešla, opřená o hůl. Rozhodla se jít pro chleba. A prodejna chleba je pryč! Existuje „druhá ruka“. Byla otevřena nová prodejna, provize je stará cesta. Ale stará žena už vešla do síně, a tak se rozhodla podívat. Paní, i ty velmi staré, se rády dívají na oblečení…
A co vidí Zuzana? Bílý plášť Marie! Tohle je přesně ono. Marie koupila tento kabát v Praze v roce 1978. Luxusní kabát se stříbrnými knoflíky. A tady je malá stopa od žehličky, jednou to spálila, vzpomínám si! Marie tento kabát velmi milovala a nosila ho pouze v teplých slunečných dnech. Zachránila ho!
Babičky/ilustrační foto/Zdroj: depositphotos
Ale ještě se to trochu opotřebovalo. A tady to visí v sekáči, jaká hrůza a ostuda. Je to jako součást Marie, je to její hluboce osobní věc. Jako košile. Jako účes. Jako prst! A Zuzana popadla kabát a přitiskla si ho k hrudi.
Podívá se na cenovku – cena je malá. No, kdo zaplatí vysokou cenu za starý kabát? Ale důchod je taky malý… Babička si stejně koupila kabát. Její nákup byl zabalen v černé tašce. Zuzana chodí a šeptá neviditelné přítelkyni; říkají, vezmu ti kabát domů. Opatrně pověsím do skříně. Neboj se, zachráním ti věc!
Kabát voněl pudrem a parfémem, stínem vůní. Zuzana si vrásčitýma rukama uhladila kabát. Aby nebyly žádné záhyby. A abys svou přítelkyni pohladila, dotknula se jí…
Babičky/ilustrační foto/Zdroj: youtube.com
Hladila a cítila – něco je pod podšívkou. Nějaký papír je složený. A ukázalo se, že je to závěť ověřená notářem, takhle! Byt a vše, co v něm bylo, odkázala zesnulá přítelkyně Zuzaně. Jen nestihla o tom informovat a ukázat vůli. Zůstala tedy v tajné kapse starého bílého piké kabátu. A dostala se do rukou kamarádky…
Příbuzní byli samozřejmě velmi naštvaní. A vyhrožovali soudem. Ale Zuzana jim byt nevzala. Právník jí poradil, aby si vzala polovinu v hotovosti, na všem se dohodla. A ze Zuzany se stala bohatá stařena. Tak se o ni postarala Marie.
Někdy se Marie přijde podívat na svůj oblíbený kabát. A sednou si spolu na lavičku. Dali jí další šaty, také bílé, lesklé, velmi krásné.
Sedí a povídají si na lavičce pod jasmínovým keřem. A lidé nevidí. Lidé toho moc nevidí. Vidí jen malé děti. A mluví s těmi, které vidí a koho milují…
PSALI JSME: EVA PAVLOVÁ CHYSTÁ SVŮJ PRVNÍ PROJEKT: JAK CHCE POMÁHAT ČECHŮM
PŘIPOMÍNÁME: SVŮDNÁ ORNELLA KOKTOVÁ ZAHÁJILA PLAVKOVOU SEZÓNU: PŘEDVEDLA NÁDHERNOU POSTAVU V PLAVKÁCH S VÝSTŘIHEM
