„Jdu s hlavou vztyčenou“: věta z posledního dopisu Milady Horákové. Pamětní den české právničky, političky, národní demokratické socialistky a feministky

Na základě vzpomínek dcery Horákové Jany Kánské vznikla kniha od novináře a publicisty Daniela Anýže. Tuto knihy napsal v roce 2006, když  pracoval jako zpravodaj ve Washingtonu a seznámil s Janou Kánskou, dcerou Milady Horákové, která tam žije. A byť znal příběh její matky, tak se z rozhovorů postupně mnohem více dozvídal o celé rodině. O Bohuslavu Horákovi, jejím tátovi, a právě i o Janě samotné. A přišlo mu fajn doříct ten příběh jedné rodiny, kterou nejdřív málem zničili Němci a pak se to bohužel povedlo komunistům.

Zdroj: plus.rozhlas.cz

Tu knížku Anýž připravoval hrozně dlouho a vlastně nevěděl, jestli to s Janou dotáhnou do konce. Jana měla pochyby, co všechno chce z rodinného života říct.  Nechtělo se Janě třeba mluvit o situaci, ve které se ocitla hlavně po roce 1950, kdy tady zůstala u svých příbuzných, kteří byli velmi milující, vlastně ji považovali za svoji dceru, teta Věra a strýc Josef. Nicméně, když Anýž se opakovaně ptal, jaké to bylo těch 17 let, z nějakého důvodu o tom nechtěla mluvit.

Zdroj: kosmas.cz

Poslední setkání s matkou večer před popravou Kánská popsala ve Washingtonu ve svých 60 stran rukopisných vzpomínek. Končí právě dnem popravy a dokonce ještě pohřebem.

Zdroj: krajskelisty.cz

Jana vyrůstala skoro 5 let bez rodičů už za války u tety Věry a žila dlouhé roky bez otce, který emigroval do Ameriky. Sice s nimi byla jenom do 16 let, ale i když byla ještě malá holčička v těch 30. letech, než přišli nacisté, tak vnímala, že tak to má být, že máma nebyla skoro vůbec doma, maximálně v neděli. Táta s ní občas trávil odpoledne, ale to byla pro ni normální věc.

Zdroj: denik.cz

A přesně tak to bylo i po druhé světové válce, kdy se především Milada okamžitě začala angažovat, protože to byla její přirozenost. Když se vrátila z války, tak Jana s příbuznými rychle jeli do Prahy, aby se s ní potkali. Přišli domů a ona tam nebyla, protože šla organizovat návraty ostatních vězňů z německých táborů. Takže Jana jim to rozhodně nevyčítala a nevyčítá, protože to patřilo k životu rodiny.

Zdroj: seznamzpravy.cz

Na osobnosti doktorky Horákové nejvíc fascinuje to že musíte dělat to, co děláte. Navzdory tomu, že tím trošku trpí rodina a navzdory tomu, že se vystavujete obrovskému nebezpečí.

Zdroj: seznamzpravy.cz

„Já jsem hrozně rád, že je venku příběh té rodiny a Bohuslava Horáka, protože to byl ten hlavní důvod, proč do toho vůbec Jana Kánská šla. Sama chtěla, aby se o jejím otci vědělo víc než to, že utekl před policií a pak žil ve Spojených státech. Že ho představí i jako člověka, který měl svůj vlastní úspěšný život přinejmenším předválečný a že vlastně v uvozovkách byl docela mediálně známou a respektovanou osobností,“ uvedl autor knihy Daniel Anýž.

Share