Najednou začal všechen zdravotnický personál běhat: Všem pacientům bylo řečeno, že nesmějí z pokojů ven, dokud to nedovolí

Vzpomínám si na jeden příběh. Kdysi mému synovi museli trhat mandle. Byl jsem s ním v nemocnici. Byl jsem nucen nocovat v křesle. Ale byl jsem si jistý, že toto bude trvat tak maximálně 10 dní a potom se vrátíme domů.

Přišel den operace, zdravotní sestřička mu píchla injekci. Syn ležel a představoval si, že si hraje na konzoli. Pravě tehdy jsem si vymyslel, jaký dárek dostane k narozeninám.
O patnáct minut později přišla sestra a malého Zbyněčka vzala s sebou na operační sál. Časem další dvě děti také odvedli na operační sál. Můj syn se dosud nevrátil do pokoje.

Najednou se začal všechen zdravotnický personál honit a všem pacientům bylo řečeno, že nesmí z pokojů ven, dokud to nebude dovoleno.

Pak dvě děti se vrátily z operace, ale ně můj syn. Nemohl jsem pochopit, co se děje, ale pak přišla zdravotní sestřička a poprosila mě, abych sledoval za ní k primářovi.

Přišel jsem na to, že se něco stalo mému Zbyněčkovi. V ten okamžik se vše převrátil a zdálo se mi, že kancelář primáře je tak moc daleko a tam jdu již celou věčnost.

Primář řekl, že synovi se při operaci zastavilo srdce. Důvod byl tem, že mu předávkovali anestetický roztok. Ujistil mě, že v současné době stav syna je stabilní a že se nachází teď na jednotce intenzivní péče.

Odvedli mě tam a uviděl jsem Zbyněčka. On tam ležel, tak bezbranný a mdlý. Zdálo se mi, že se zblázním. Lékaři mi doporučili, aby s ním chodil na procházky jen v noci, když není sluncíčko.

Každou noc jim strávil s synem na jednotce intenzivní péče. Muse jsem spát na podlaze, protože vedle nebylo žádné jiné spací místo. Nemohl jsem odejít, musel jsem být vedle. Moc jsem se bál, že o něj přijdu. Místo deseti dnů jsme v nemocnici strávili necelých dva měsíce. Z toho Zbyněček strávil dvacet dnů pod intenzivním dohledem lékařů.

Jen poté jsem pochopil co je skutečné štěstí… Jaké to je štěstí, když cítíte dětská pohlazení po tváři, když dává pusu, mluví, objímá… Po tom, jak nás propustili z nemocnice, já jsem se hodně bál, že ho ztratím. Nyní je Zbyněk dospělým a krásným mužem, já jsem již dědeček. Ale I přes léta se moc bojím, že ho ztratím. Nejspíš ten rodičovský strach nikdy nezmizí.

ČTĚTE TAKÉ: NĚKOLIK ÚČINNÝCH ZPŮSOBŮ, KTERÉ ZLEPŠÍ VAŠÍ PAMĚŤ

PSALI JSME: KDE JE TA ŽENA, ZA KTEROU SE MUŽI VŽDYCKY OHLÍŽELI: POTKALI JSME SE ROK PO ROZCHODU, A OPRAVDU MĚ PŘEKVAPILA