Vzpomínám si na jeden příběh. Kdysi mému synovi museli trhat mandle. Byl jsem s ním v nemocnici. Byl jsem nucen nocovat v křesle. Ale byl jsem si jistý, že toto bude trvat tak maximálně 10 dní a potom se vrátíme domů.
Otec a syn/Ilustrační foto/Zdroj: socratify.net
Přišel den operace, zdravotní sestřička mu píchla injekci. Syn ležel a představoval si, že si hraje na konzoli. Pravě tehdy jsem si vymyslel, jaký dárek dostane k narozeninám.
O patnáct minut později přišla sestra a malého Zbyněčka vzala s sebou na operační sál. Časem další dvě děti také odvedli na operační sál. Můj syn se dosud nevrátil do pokoje.
Chlapec/Ilustrační foto/Zdroj: socratify.net
Najednou se začal všechen zdravotnický personál honit a všem pacientům bylo řečeno, že nesmí z pokojů ven, dokud to nebude dovoleno.
Pak dvě děti se vrátily z operace, ale ně můj syn. Nemohl jsem pochopit, co se děje, ale pak přišla zdravotní sestřička a poprosila mě, abych sledoval za ní k primářovi.
Chlapec v nemocnici/Ilustrační foto/Zdroj: socratify.net
Přišel jsem na to, že se něco stalo mému Zbyněčkovi. V ten okamžik se vše převrátil a zdálo se mi, že kancelář primáře je tak moc daleko a tam jdu již celou věčnost.
Primář řekl, že synovi se při operaci zastavilo srdce. Důvod byl tem, že mu předávkovali anestetický roztok. Ujistil mě, že v současné době stav syna je stabilní a že se nachází teď na jednotce intenzivní péče.
Odvedli mě tam a uviděl jsem Zbyněčka. On tam ležel, tak bezbranný a mdlý. Zdálo se mi, že se zblázním. Lékaři mi doporučili, aby s ním chodil na procházky jen v noci, když není sluncíčko.
Muž/Ilustrační foto/Zdroj: socratify.net
Každou noc jim strávil s synem na jednotce intenzivní péče. Muse jsem spát na podlaze, protože vedle nebylo žádné jiné spací místo. Nemohl jsem odejít, musel jsem být vedle. Moc jsem se bál, že o něj přijdu. Místo deseti dnů jsme v nemocnici strávili necelých dva měsíce. Z toho Zbyněček strávil dvacet dnů pod intenzivním dohledem lékařů.
Otec a syn/Ilustrační foto/Zdroj: socratify.net
Jen poté jsem pochopil co je skutečné štěstí… Jaké to je štěstí, když cítíte dětská pohlazení po tváři, když dává pusu, mluví, objímá… Po tom, jak nás propustili z nemocnice, já jsem se hodně bál, že ho ztratím. Nyní je Zbyněk dospělým a krásným mužem, já jsem již dědeček. Ale I přes léta se moc bojím, že ho ztratím. Nejspíš ten rodičovský strach nikdy nezmizí.
ČTĚTE TAKÉ: NĚKOLIK ÚČINNÝCH ZPŮSOBŮ, KTERÉ ZLEPŠÍ VAŠÍ PAMĚŤ
PSALI JSME: KDE JE TA ŽENA, ZA KTEROU SE MUŽI VŽDYCKY OHLÍŽELI: POTKALI JSME SE ROK PO ROZCHODU, A OPRAVDU MĚ PŘEKVAPILA
